Jediné, co je horší než nečíst knihu za poslední tři měsíce, je žádnou knihu nepřečíst a myslet si, že to nevadí.    ( Jim Rohn )
Reklamy pouze

2. Kapitola - Dokonalý doplněk ( 2 )

21. června 2011 v 13:29 | studentka |  Četba na pokračování
Proto bylo také první setkání našeho nalezence s jedním ze členů knihovní rady, tedy s Mary, tak důležité. To, že rada souhlasila, že můžeme mít v knihovně nějaké zvíře, byla jedna věc; souhlas, že tam můžeme mít právě tohle zvíře, to bylo něco úplně jiného. Do knihovny se totiž nehodí jakákoli roztomilá číča. Když nebude kočka dostatečně přátelská, nadělá si nepřátele. Pokud bude příliš plachá nebo ustrašená, nikdo ji nebude bránit. Pokud nebude mít dost trpělivosti, může kousat. Když bude příliš divoká, nadělá nepořádek. A především musí to zvíře milovat lidi a musí se umět postarat, aby mu lidé lásku opláceli. Zkrátka a dobře to chce najít správnou kočku.
O tom našem maličkém jsem ani v nejmenším nepochybovala. Hned jak se mně to první ráno podíval tak klidně a spokojeně do očí, mi bylo jasné, že právě on je pro naši knihovnu ten pravý. Když jsem ho k sobě přitiskla, jeho srdíčko nezačalo nijak divoce bušit; v očích se mu ani na okamžik neodrážela panika. Naprosto mi důvěřoval. A naprosto důvěřoval i všem mým kolegům. V tom také tkvěla jeho jedinečnost: v jeho dokonalé a ničím nezkalené důvěře. A právě díky té důvěře jsem zase já věřila jemu.
To ovšem neznamená, že ve mně, když jsem pokynula Mary, aby přišla do prostoru vyhrazeného pro zaměstnance, nehlodala nervozita. Když jsem kotě zvedla ze země a otočila se k ní, cítila jsem, jak se v tom okamžiku plném pochybností srdce poplašeně rozbušilo mně. Když se mi totiž kocourek poprvé podíval do očí, stalo se ještě něco dalšího; vzniklo mezi námi pouto. Už to pro mě nebylo jenom nějaké obyčejné toulavé kotě. Sice jsem ho znala teprve od včerejška, ale už jsem nedokázala snést pomyšlení, že bych se s ním měla rozloučit.
"Tak tady je," vyhrkla Mary s úsměvem. Když natáhla ruku, aby Deweyho pohladila po hlavičce, trochu pevněji jsem ho k sobě přitiskla, ale on se ani nepřikrčil. Naopak, natáhl krk a začal tu cizí ruku očichávat.
"No tedy," usmála se Mary, "to je ale fešák!"
Fešák. Tohle označení jsem následujících několik dní slyšela mockrát, protože jinak se náš nalezenec ani popsat nedal. Byl to prostě krásný kocour. Rezavobílý kožíšek byl zdobený jemnými tmavšími proužky. Když kocourek vyrostl, chlupy se mu stejnoměrně prodloužily, ale dokud byl ještě kotě, měl hustou a elegantně dlouhou srst jenom kolem krku. Spousta koček má špičaté čumáčky, některým příliš vystupuje tlamička, další ji mají trošku nakřivo, ovšem obličej tohohle kotěte byl dokonale souměrný. A k tomu ty oči; obrovské zlaté oči.
Jeho krása ale nepramenila jenom ze vzhledu, byl také úžasná osobnost. Pokud jste měli jen trochu rádi kočky, prostě jste se s ním museli pomazlit. Něco v jeho obličeji, ve způsobu, jakým se na vás podíval, volalo po lásce.

pokračování příště

( autor Vicki Myron a Bret Witter - Dewey - kocour z knihovny, který okouzlil celý svět )
 


Komentáře

1 Mishel* Mishel* | Web | 21. června 2011 v 13:32 | Reagovat

pěkný

2 majli-purple majli-purple | Web | 21. června 2011 v 13:35 | Reagovat

:) hezký!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama