Jediné, co je horší než nečíst knihu za poslední tři měsíce, je žádnou knihu nepřečíst a myslet si, že to nevadí.    ( Jim Rohn )
Reklamy pouze

2. Kapitola - Dokonalý doplněk ( 1 )

20. června 2011 v 13:29 | studentka |  Četba na pokračování
Na tom kotěti bylo nejúžasnější, jak bylo hned ten první den šťastné a spokojené. Ocitlo se v úplně novém prostředí, točila se kolem něj spousta nadšených cizích lidí, kteří netoužili po ničem jiném než ho různě mačkat, mazlit se s ním a něžně se nad ním rozplývat, ale ono zůstalo po celou tu dobu dokonale klidné. Mohli jsme si ho podávat z ruky do ruky, jak dlouho jsme chtěli, mohli jsme ho držet v jakékoli poloze, vůbec nebylo podrážděné ani nervózní. Nepokusilo se nikoho kousnout ani nikam neutíkalo. Když jsme ho vzali do náručí, celé se tetelilo blahem a upřeně se nám dívalo do očí.
A byl to od toho malého tvorečka docela výkon, protože jsme ho nepustili z rukou ani na vteřinu. Když už ho někdo musel odložit - například proto, že bylo přece jenom potřeba trochu pracovat - vždycky už čekalo minimálně pět dalších párů rukou, aby ho mohly popadnout, podržet a láskyplně pohladit. Když jsme pak večer zavírali a já ho postavila na zem, raději jsem ho ještě pět minut pozorovala, abych se přesvědčila, jestli je vůbec schopný dobelhat se bez pomoci k misce se žrádlem a na záchod. Podle mě se ty jeho chudinky omrzlé tlapičky za celý den ani nedotkly země.
Druhý den ráno přinesla Doris Armstrongová do knihovny teplou růžovou deku. Doris byla taková babička nás všech, naše starostlivá kvočna. Všichni jsme sledovali, jak se sehnula a poškrábala kotě pod bradou, potom deku složila a vystlala jí jednu lepenkovou krabici. Kotě opatrně vlezlo do krabice a schovalo si tlapky pod zbytek těla, aby si je zahřálo. Oči se mu samým blahem spokojeně zavřely, ale odpočinek si nevychutnalo dlouho, protože za okamžik už ho zase někdo popadl do náručí. Těch pár vteřin stačilo. Zaměstnanci knihovny měli mezi sebou už několik let nějaké ty neshody. Teď jsme se najednou všichni snažili co nejvíc přizpůsobit, fungovali jsme jako jedna velká rodina a kotě bylo očividně celé šťastné, že může knihovnu považovat za svůj domov.
Teprve tohle druhé ráno jsme našeho malého nalezence ukázali i někomu, kdo nebyl zaměstnancem knihovny. Tou osobou byla Mary Houstonová, místní historička a také členka knihovní rady. Zaměstnanci knihovny sice kotě okamžitě přijali za své, nicméně rozhodnutí, jestli si ho budeme moci nechat, nezáviselo jen na nás. Hned ten první den jsem zavolala starostovi Squeegemu Chapmanovi, kterému mělo za měsíc končit funkční období. Moje neblahá předtucha se potvrdila - bylo mu to srdečně jedno. Squeege Chapman nebyl žádný velký čtenář; dokonce si ani nejsem jistá, jestli vůbec věděl, že ve Spenceru nějakou knihovnu máme. Můj další telefonát směřoval k právníkovi městské rady. Ten mi sdělil, že neví o žádných směrnicích, jež by zakazovaly pobyt zvířat v knihovně, a dodal, že nemá čas, aby něco takového hledal. To mi stačilo. Poslední slovo však měla mít knihovní rada, orgán, jmenovaný starostou a složený z místních občanů, který měl dohlížet na chod knihovny. Knihovní rada neměla proti kočce v knihovně námitky, ale na druhou stranu nemůžu říct, že by její členy ten nápad nějak nadchl. Jejich reakce se nesla spíš v duchu "no dobře, můžeme to zkusit", než "no paráda, super, máte naši plnou podporu!"

pokračování příště

( autor Vicki Myron a Bret Witter - Dewey - kocour z knihovny, který okouzlil celý svět )
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama