Jediné, co je horší než nečíst knihu za poslední tři měsíce, je žádnou knihu nepřečíst a myslet si, že to nevadí.    ( Jim Rohn )
Reklamy pouze

1. Kapitola - Nejchladnější ráno ( 4 )

19. června 2011 v 13:29 | studentka |  Četba na pokračování
Osušily jsme ho fénem, který se v knihovně normálně používal ve výtvarných kroužcích na sušení lepidla. Během třiceti vteřin jsem v náručí držela nádherného zrzavého kocourka s dlouhými chlupy. Byl předtím tak špinavý, že jsem se domnívala, že je šedý.
Tou dobou do knihovny dorazily také Doris a Kim, takže v místnosti pro zaměstnance jsme už byly čtyři - a všechny jsme se rozplývaly nad kotětem. Dotýkalo se ho osm rukou, snad všechny najednou. Tiše jsem tam stála, držela kotě v náručí jako miminko a pohupovala jsem se z nohy na nohu. Ostatní mezitím mluvily jedna přes druhou.
"Jak se sem dostalo?"
"Bylo ve schránce."
"Ne!"
"Je to kluk nebo holka?"
Vzhlédla jsem. Všechny na mě visely očima. "Kluk," sdělila jsem jim.
"Je překrásný."
"Jak je starý?"
"Jak se do té schránky dostal?"
Ale já je neposlouchala. Měla jsem oči jenom pro kotě.
"Přitom je tam tak odporná zima!"
"Šílená zima."
"Nejstudenější ráno v roce."
Chvilku bylo ticho, pak se ozvalo: "Někdo ho do té schránky musel strčit."
"To je strašné!"
"Možná se ho tak snažili zachránit. Před tím mrazem."
"Já ti nevím... je tak bezbranný!"
"Je hrozně maličký."
"Je opravdu nádherný. Tohle mi vážně trhá srdce."
Položila jsem kotě na stůl. Sotva se, chudák, udrželo na nohou. Polštářky na všech čtyřech pacičkách mělo omrzlé a v následujících několika týdnech omrzliny zbělely a sloupaly se. Ale i přesto to maličké dokázalo udělat něco neuvěřitelného. Vratce se na stole postavilo a všem se nám po řadě podívalo do tváře. Potom se začalo belhat dopředu. Každá z nás natáhla ruku, aby si ho pohladila, a kocourek se o tu ruku hlavičkou vždycky opřel a zapředl. Jako by byly všechny ty hrůzy, jimiž ve svém mladém životě musel projít, zapomenuty. Jako by do zapomnění upadl i ten krutý člověk, který ho strčil do schránky na vrácené knihy. Jako by od téhle chvíle chtěl tenhle mrňous osobně poděkovat všem lidem, s nimiž se kdy setkal, za to, že mu zachránili život.
Od okamžiku, kdy jsem kotě vytáhla ze schránky, už uplynulo dvacet minut, takže jsem měla spoustu času si pár věcí promyslet - věděla jsem, že kdysi bylo vcelku běžné, že knihovny měly svou kočku, a vzala jsem v úvahu svou dlouhodobý plán udělat z knihovny přívětivější a zajímavější místo. Přemýšlela jsem o důvěřivém výrazu toho kotěte, když se mi choulilo na hrudi a dívalo se mi do očí, i o tom, že bude potřeba nějak vyřešit logistiku mističek, žrádla a kočičího záchoda. Proto, když se na mě posléze kdosi obrátil s otázkou:"Co s ním uděláme?" , byla jsem už naprosto připravená.
"No," pravila jsem zamyšleně, jako by mě to právě napadlo, "možná bychom si ho mohli nechat."

pokračování příště

( autor Vicki Myron a Bret Witter - Dewey - kocour z knihovny, který okouzlil celý svět )
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama