Jediné, co je horší než nečíst knihu za poslední tři měsíce, je žádnou knihu nepřečíst a myslet si, že to nevadí.    ( Jim Rohn )
Reklamy pouze

1. Kapitola - Nejchladnější ráno ( 3 )

18. června 2011 v 13:29 | studentka |  Četba na pokračování
Vím, že když se řekne: někdo celý roztál, je to pěkné klišé, ale přesně tohle se mi v tu chvíli stalo. Jako kdyby se každičká kost v mém těle najednou rozpustila. Normálně nejsem nijak sentimentální. Jsem osamělá matka, děvče z farmy, a zažila jsem si už svoje, jenže tohle bylo strašně, strašně... nečekané.
Sáhla jsem do schránky a kotě zvedla. V mých dlaních se skoro ztrácelo. Později jsme zjistili, že je mu už osm týdnů, ovšem v té chvíli se zdálo, že mu může být tak osm dnů, a to ještě kdoví jestli. Bylo tak vyhublé, že jsem mu mohla spočítat jednotlivá žebra. Cítila jsem, jak mu tluče srdíčko, jak mu pracují plíce. Bylo chudák tak slaboučké, že skoro nedokázalo udržet hlavu nahoře, a neovladatelně se třáslo. Otevřelo tlamičku, ale zvuk, který z ní o dvě vteřiny později vyšel, byl mdlý a chraptivý.
Ale hlavně byl ten tvoreček studený. To si pamatuji nejvíc, protože jsem ani nemohla uvěřit, že nějaký živý tvor může být tak ledový. Zdálo se mi, jako by v něm nezbyla už ani trošička tepla. A tak jsem ho chovala v náručí jako v kolébce, abych mu trochu tepla předala. Ani se nebránilo. Jenom se mi schoulilo na prsou a položilo mi hlavičku na srdce.
"No nazdar," vydechla Jean.
"Chudáček," řekla jsem a přivinula ho k sobě ještě blíž.
"Je hrozně roztomilý."
Chvíli jsme obě mlčely. Jenom jsme se na toho drobečka beze slova dívaly. Potom se mě Jean zeptala: " Co myslíš, jak se tam to kotě asi dostalo?"
Ale já nepřemýšlela o tom, co bylo minulou noc. Důležitá pro mě byla přítomnost. Na to, abychom volaly veterináři, bylo ještě příliš brzy, ten nebude v práci dřív než za hodinu. Jenže to kotě bylo strašně promrzlé. Cítila jsem, jak se i v teple mé náruče pořád třese.
"Musíme něco udělat," prohlásila jsem.
Jean popadla ručník a kotě do něj zabalila, až mu vykukoval jenom čumáček a ze stínu tkaniny na nás nevěřícně zíraly obrovské oči.
"Co kdybychom ho vykoupaly v teplé vodě?" navrhla jsem. "Možná se pak přestane tak třást."
Napustila jsem do umyvadla v místnosti pro zaměstnance teplou vodu a ozkoušela loktem, jestli není moc horká. Kotě jsem přitom pořád držela v náručí. Zajelo do umyvadla jako kus ledu. Jean našla ve skříni s výtvarnými potřebami nějaký šampon a já kotě pomalu a láskyplně omývala, skoro jako bych se s ním mazlila. Voda byla čím dál černější a kotě se přestalo tak divoce třást. Místo toho začalo příst. Usmála jsem se. Tahle kočička něco vydrží. Ale je ještě opravdu hodně maličká. Když jsem kotě vytáhla z umyvadla, vypadalo jako kočičí novorozeně: obrovské oči s těžkými víčky a velikánské uši trčící z maličké hlavičky, usazené na ještě menším tělíčku. Ten drobeček byl mokrý a bezbranný a tichounce mňoukal steskem po mámě.

pokračování příště

( autor Vicki Myron a Bret Witter - Dewey - kocour z knihovny, který okouzlil celý svět )
 


Komentáře

1 Katashi Katashi | Web | 18. června 2011 v 23:11 | Reagovat

Tento clanek jsem si zacal cist s tim, ze to jsou dalsi  zapisky z praxe, ale jak jsem se dostal ke slovu osamela matka, neco mi rikalo, ze mi to nejak nehraje :D
priste si musim lepe prohlednout clanek :D

2 studentka studentka | Web | 19. června 2011 v 1:06 | Reagovat

[1]:Tak to jsi mě teď rozesmál. :-)
Já tedy vážně ještě matka nejsem. A tak hezky určitě nepíšu. :-)
Ale každý se občas zmýlíme.
Článek z knihovny sem možná dneska přidám. Ale nic neslibuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama