Jediné, co je horší než nečíst knihu za poslední tři měsíce, je žádnou knihu nepřečíst a myslet si, že to nevadí.    ( Jim Rohn )
Reklamy pouze

1. Kapitola - Nejchladnější ráno ( 1 )

16. června 2011 v 13:29 | studentka |  Četba na pokračování
V pondělí 18. ledna 1988 bylo v Iowě opravdu mrazivo. Předešlou noc klesla teplota až na patnáct stupňů pod nulou a navíc fičel ledový vítr, který se člověku zakousl pod kabát a pronikl až na kost. Byl to vražedný mráz, i obyčejné nadechnutí téměř bolelo. Takový už je problém rovin, jak by vám potvrdil každý obyvatel Iowy: není tu po ruce nic, co by nepříznivé povětrnostní podmínky dokázalo nějak zastavit. Vítr zafučí od Kanady, přežene se přes Severní i Jižní Dakotu a vletí přímo do města. První most přes řeku Little Sioux ve Spenceru, postavený koncem devatenáctého století, se musel zbořit, protože v zimě v řece plavala spousta ledu, a všichni se báli, že to pilíře nevydrží. Když v roce 1893 shořela městská vodárenská věž - chytilo slaměné obložení, jež mělo chránit stoupací trubku před mrazem -, a všechny požární hydranty v okolí byly zamrzlé, z nádrže se uvolnil obrovský kulatý ledový příkrov ( víc než půl metru vysoký a třicet metrů široký ), který zničil obecní rekreační středisko a zasypal Grand Avenue úlomky ledu. I takhle může vypadat zima ve Spenceru.
Nikdy jsem nebyla žádné ranní ptáče a onoho lednového rána bylo navíc pošmourno a tma, nicméně mě poháněla oddanost k mojí práci. V půl osmé jsem nasedla do auta a překonala těch deset bloků, které mě dělily od knihovny. V ulicích tou dobou už pár vozů k vidění bylo, na parkoviště jsem však vjížděla jako první. Budova Veřejné knihovny města Spenceru ležela hned přes ulici a vypadala jako mrtvá - žádná světla, žádný pohyb, žádné zvuky. Ožila až ve chvíli, kdy jsem stiskla vypínač. V noci se sice automaticky zapínalo topení, nicméně brzy ráno byla v knihovně ještě pořád šílená zima. Koho to jenom napadlo postavit v severní Iowě budovu z betonu a ze skla? Nutně jsem potřebovala svou ranní kávu.
Ze všeho nejdřív jsem zamířila do místnosti pro zaměstnance - byla tu miniaturní kuchyňka s mikrovlnnou troubou a umyvadlem, kromě toho tady stála i lednička, o níž si většina lidí myslela, že by potřebovala vyčistit, několik židlí a telefon určený pro soukromé hovory. Pověsila jsem si kabát a dala vařit vodu na kávu. Potom jsem zběžně prolistovala sobotní noviny. Většina místních událostí mohla mít nějaký dopad na knihovnu, ale platilo to i naopak, knihovna mohla občas ovlivnit dění ve městě. Místní noviny Spencer Daily Reporter v neděli ani v pondělí nevycházely, takže pondělí ráno byla nejvhodnější doba na to, aby člověk dohonil, co o víkendu zameškal, a přečetl si sobotní vydání.
"Dobré ráno, Vicki," pozdravila mě Jean Hollisová Clarková, zástupkyně vedoucí knihovny, a přitom si odmotávala šálu a stahovala rukavice. "Pěkně frišno tam venku, co?"
"Dobré ráno, Jean," odpověděla jsem a odložila noviny stranou.
U zadní stěny místnosti pro zaměstnance, zhruba někde uprostřed, stála velká kovová schránka se sklopným víkem. Byla asi šedesát centimetrů vysoká a základna měla tvar čtverce, jehož strany měřily kolem sto dvaceti centimetrů. Rozměry zhruba odpovídala kuchyňskému stolu pro dva, kterému by ovšem někdo napřed musel seříznout nohy na polovinu. Do víka schránky ústila jakási skluzavka, která sem vedla stěnou knihovny zvenku. Z druhé strany zdi, v uličce za knihovnou, byla kovová štěrbina: když byla knihovna zavřená, lidé sem vhazovali vypůjčené knihy, které chtěli vrátit, a ty knihy propadaly k nám do schránky.

pokračování příště

( autor Vicki Myron a Bret Witter - Dewey - kocour z knihovny, který okouzlil celý svět )
 


Komentáře

1 Hankaso Hankaso | 16. června 2011 v 14:27 | Reagovat

jn:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama